Stodevítkový magor

Celý příběh začal přibližně před patnácti lety. Další souvislosti se vynořily až několik let poté.

V době cca před patnácti lety jsem se vracel z práce domů Seifertovou ulicí na pražském Žižkově, šel, spíše pospíchal jsem domů. Při té příležitosti mě oslovil náhodný kolemjdoucí, kterého jsem předešel, přesná slova si již nepamatuji ale řekl něco ve smyslu, kam letíš. Pospíchám, odpověděl jsem a pokračoval jsem v cestě. Když  jsem zahnul do vedlejší ulice, kde bydlím a odemykal jsem si dveře od domu, objevil se dotyčný (robustní postava výška cca 190 cm evidentně  s mentálním postižením)  za mnou. Jediným úderem mi srazil brýle a popté do mě začal mlátit a kopat. Dezorientován ztrátou brýlí a robustní postavou útočníka jsem ztratil rovnováhu. Útočník pokračoval v kopání. Nevím jak by celá událost dopadla, kdyby se neobjevila žena menší postavy ve věku cca 60 let. žena byla evidentně v blízkém kontaktu s útočníkem, a odvedla jej pryč. Poté jsem byl ošetřen ve Vinohradské nemocnici (několik stehů na tváři). a šel jsem případ ohlásit na policii. Výsledek policejního šetření byl zcela v souladu s mými očekáváními ( pachatel neznámý ).

Tímto by mohla být celá událost ukončena a zapomenuta. Přibližně tři roky poté jsem změnil zaměstnání a začal jsem dojíždět do Běchovic. Při té příležitosti jsem potkal útočníka v autobuse č 109. Autobusem cestoval vždy se ženou, která mě zachránila. Později cestoval stejnou linkou již bez této ženy. Autobusem cestoval tak, že přesedal na zastávce na stejnou linku v opačném směru. Kolegové, kteří cestovali do práce o hodinu později než já se s ním v autobuse také setkali. Obvykle seděl v autobuse sám, protože cestující, kteří jej znali se radši tísnili v druhé polovině vozidla. Ve voze se snažil navázat kontakt s řidičem větou jak to jedeš ty č........ Rovněž se pokoušel o podobný způsob navázání kontaktu s cestujícími.

Proč toto píši zrovna nyní. Protože se po několikaleté pauze na lince 109  magor opět objevil. Rád bych se zeptal, zdali osoba, která evidentně patří do psychiatrické léčebny se může volně pohybovat. Zdali musíme počkat až dojde k vážné újmě na zdraví a poté to teprve budeme řešit. V závěru bych rád uvedl, že příběh je skutečný Nevedu si deník  a ani nemám sloní paměť, takže časové údaje jsou pouze orientační.